Simon Mawer – Skleněný pokoj (recenze)

Skleněný pokoj Simona Mawera je bezesporu knihou velmi úspěšnou. Krátce po svém vydání v roce 2009 se stala bestsellerem a získala nominaci na prestižní Man Booker Prize. O úspěchu knihy svědčí i to, že za tři roky stihla vyjít již ve dvou českých vydáních.

Obálka druhého českého vydání knihy Skleněný pokoj

Obálka druhého českého vydání knihy Skleněný pokoj

Kniha vypráví příběh, popisující osudy jedné brněnské vily a jejích obyvatel v období od dvacátých do devadesátých let dvacátého století. Simon Mawer sice v originále situoval vilu do blíže neurčeného „Města“ v České republice, nicméně Lukáš Novák v českém překladu od tohoto tajemství upustil. Pro většinu z nás by díky dostatku reálií, které se v příběhu vyskytují, stejně nebyl problém Brno poznat. Například Špilberk máme prostě jen jeden.

Simon Mawer našel inspiraci k napsání této knihy při návštěvě vily Tugendhat, která se následně stala předobrazem románové vily Landauer. Také osudy rodiny Landauerů jsou volně inspirovány osudy původních majitelů vily Tugendhat. To, že je románová vila k vidění v reálném světě, je jednou ze zvláštností této knihy. Velmi snadno tak můžete svou představivost konfrontovat s realitou, pokud o to tedy stojíte.

Vila Landauer, respektive její skleněný pokoj (Glassraum), jak mu říkají jeho obyvatelé, má v příběhu zásadní postavení. Není jen prostředím, ve kterém se odehrává děj. Je spíše jednou z hlavních postav knihy. Sledujeme, jak přichází na svět, jak si užívá mládí, sžívá se se svými obyvateli. V průběhu let je potom němým svědkem soukromých dramat, koncertů vážné hudby, milostných hrátek, tance, ale také biometrického výzkumu nebo pitek ruských vojáků.

Kromě hlavních postav románu, které s dovolením v tuto chvíli pominu, stojí za povšimnutí postava českého řidiče Landauerových Josefa Laníka. Ten se v knize objevuje jako jeden z mála zástupců “většinové” české veřejnosti. Byť mu autor nevěnuje v textu příliš pozornosti, nelze přehlédnout jeho bezpáteřní lhostejnost, se kterou proplouvá dějinnými zvraty. Je zadobře s židovským zaměstnavatelem, s nacisty, s rudoarmějci a za komunistů udělá pěknou kariéru. Není pro nic a proti ničemu. Vyloženě symbolická je potom scéna, ve které se ze strachu nechá svést mohutnou postarší ruskou důstojnicí…

Simon Mawer je každopádně skvělým vypravěčem a po vlažnějším začátku knihy vás vtáhne do děje a nepustí. Osobně mě kniha mile překvapila a s chutí se brzy podívám na další knihy Simona Mawera. Stojí to za to.

A samozřejmě, jako mnoho dalších, co knihu četli, se co nejdříve potřebuji nutně zajet podívat do vily Tugendhat 🙂

Honza