Proč číst severské detektivky

Severská detektivka zažívá v posledních několika letech obrovský rozmach. Knihy tohoto žánru vycházejí po celém světě jedna za druhou. Minule jsem napsal něco málo o historii skandinávské detektivky u nás. Než téma severských detektivek opustím, zastavím se ještě u specifik žánru. Proč se vůbec mluví o nějaké skandinávské nebo severské detektivce? Má cenu ji číst, i když jinak detektivním románům neholdujete?

Nemůžeme samozřejmě házet všechny severské autory detektivních příběhů do jednoho pytle. Každý autor píše trochu jinak. Jeden se relativně pevně drží tradičních detektivních postupů, jiný tančí mezi žánry jako mezi kapkami deště. Přesto je možné najít u detektivkářů ze severu aspoň několik společných znaků. Co je tedy pro severské detektivní romány specifické? Čím se liší od ostatních?

Překročení hranice žánru

Severská detektivka je obvykle charakterizována jako kombinace detektivního románu, špionážního románu, románu se sociální tématikou a thrilleru. Takto lze popsat například knihy Stiega Larssona nebo Larse Keplera. Vedle nich se ovšem také prosazují autoři, kteří se blíže drží klasického detektivního žánru. Jedním příkladem za všechny je například nejprodávanější norský autor detektivek Jo Nesbø.

Společenská kritika

Kritiku společenských poměrů zahrnula do svých knih švédská autorská dvojice Sjöwallová–Wahlöö již v 60. a 70. letech minulého století. Často za zoufalé činy pachatelů povolávali ke zodpovědnosti tehdejší švédskou společnost. Tento trend v severských detektivních románech přetrvává u většiny autorů dodnes.

Problémy hlavního hrdiny

To, že hlavní hrdina není bohatýrem bez jediné chyby a má mnoho vlastních problémů a nedostatků, není samo o sobě žádné novum. Autoři severských detektivek ovšem obvykle věnují slabostem svých hlavních hrdinů velkou pozornost. Alkoholizmus, neschopnost navázat osobní vztahy, zdravotní problémy, rozpad rodiny a další problémy hlavních hrdinů jsou častým a rozvíjeným tématem.

Drsné přírodní prostředí

Dalším faktorem, který ovlivňuje skandinávské krimi, je drsné severské přírodní prostředí. Odlehlé a zamrzlé vesničky, kde v zimě vychází slunce jen na několik hodin, mají své kouzlo a v kombinaci se světovými metropolemi jsou jistě zajímavým literárním prostředím pro rozvíjení detektivní nebo špionážní zápletky.

Brutalita

Kromě drsného přírodního prostředí se postavy severských detektivek setkávají se značnou brutalitou. Tichá elegance a noblesa Hercula Poirota je ta tam. Hrdina, případně i zločinec, bývá často velmi těžce zraněn. Nechybí ani urvané končetiny, vyhrabávání se z vlastních hrobů, mnohočetná bodná nebo střelná zranění. V severských detektivkách se balancuje na hraně mezi životem a smrtí. A teče při tom hodně krve.

Důraz na detail

Autoři severských detektivek obvykle kladou velký důraz na detail. Nenechávají příliš prostoru k domýšlení, vše je důkladně popsáno. Nejen motivy pachatele, vyšetřovací metody nebo popisy místa činů, ale i osobní život hrdiny, politická situace, společenské poměry, nové vyšetřovací technologie a podobně. Když k tomu přičteme časté rozvíjení několika paralelních dějových linií zároveň, dostaneme jako výsledek knihy, jejichž rozsah se pohybuje okolo 500 stran – což jim ovšem v žádném případě nijak neškodí, spíše naopak.

Snad vám těchto pár řádků napovědělo, jestli pro vás severská detektivka je nebo není ten pravý žánr. Pokud byste nějakou severskou detektivku rádi vyzkoušeli, mohu pro začátek doporučit například:

Stieg Larsson: Milénium (trilogie)
Henning Mankell: Číňan
Lars Kepler: Hypnotizér
Jo Nesbø: Nemesis

Honza Mráz