O jabloních

Máme na zahradě jabloň, takovou statečnou starou, mechem obrůstanou polosuchou chudinku. Plodí dvoje jablíčka, bílá letní a červenobílá pozdější, bohužel často provrtaná nahořklými nitkami, ta červenobílá i tučnými červy. Není moc dobře ošetřovaná, ale ví, že ji máme rádi a plodí ještě v důchodovém věku. Letos měla jablíčka tak sladká, že je ptáci klovali ještě ve větvích a my měli z padanek výborné štrůdly. V těch letech, kdy jablíčka skoro nejsou nebo je prolezly zmíněné nitky, stejně její dvě větve slouží k uchycení prádelních šňůr a k sušení prádla, kterému i ta jablůňka určitě pomáhá k provonění lepšímu, než by svedla aviváž.
Vždycky mi připomene jednu z mých oblíbených pohádek O jablůňce, o stromku, který osamoceně vyrostl v lese a všem tvorům i lidem přinášel potěšení. Ztratila jsem ji při jakési akci dětské knihovny, kdy jsme měli donést z domova co nejvíc knížek, aby se prý jimi mohli potěšit i ostatní. Bohužel jsem tak darovala několik svých starších knižních miláčků, kteří ovšem nebyli politicky vhodní. V regálech jsem je nikdy neviděla. Když jsem se zeptala knihovnice, tvrdila, že jsou jistě půjčené a koukala jinam. Její kolegyně zase věděla, že už byly moc potrhané, což je lež. Přestala jsem tam chodit, pořád mne to ponoukalo mou milou jablůňku a ty ostatní hledat. Po téhle hloupé rozdávačnosti se naskytla ještě jedna veliká chvíle ztráty, když se bratr odstěhoval a vzal si svou část knihovny. Bohužel byl po čase od své milé odejit jen tak, naholo. Co taky s ním, když z dřiny dvou zaměstnání onemocněl a dům už byl nově vybaven, že.
Přesto mi naděje svítá. Nedávno jsem v antikvariátu potkala Ezopovy bajky s Hollarovými rytinami, vrátily se mi oba díly Andersenových pohádek s ilustracemi Cyrila Boudy a dokonce i Hvězdička naděje. Hvězdička naděje, která svítí na nebi a umožňuje lidem na povrchu doufat v návrat zasypaných horníků. Bohužel sídlí na nebi a malý hornický synek je zbožný, takže knížečka šla při oné darovací akci nejspíš ihned do stoupy.
Když se mi vrátila tahle pohádka, někde se schovává i ta o tvojí sestřičce, šeptávám tiše starému stromu, když odklízím hnijící padanky. Ukážu ti ji, znovu ji přečtu a oklopím nás obě vůní dětství. Musím si přece osvěžit předčítání. Mám věk babiček a moje děti už nazrávají k založení hnízd.
Stará jabloň kloní větve a společně vzpomínáme na dny, kdy moje děti nedočkavě lezly po jejím kmeni pro první letňáčky, kdy jsme si zpívali při věšení prádla nebo když jsme šli skrze sad na dolní cestu směrem ke školce. Zase to přijde, vrátí se sem dětský smích. A tvoje pokračování, jablůňko? To slibuje roub na pláňce u plotu, kterou jsem tuhle objevila. Zatím jen bílá letní, po zimě dáme i ta červená. Život se točí do oblouku a splétá příběhy do dobrých konců. Jenom je umět rozeznat.

Anna Šochová, http://www.koste.unas.cz/